Srpen 2008

Kogai a kushi

24. srpna 2008 v 17:58 | jj |  Japonsko

Druhy kimon-Uchikake,Susohiki / Hikizuri

24. srpna 2008 v 17:57 | jj |  Japonsko
Uchikake

Učikake je velmi formální kimono, které nosí jen nevěsty, nebo tanečnice či herci při uměleckých vystoupeních. Učikake je obvykle bohatě zdobené a nosí se přes vlastní kimono a obi jako plášť. Proto se přes ně obi nikdy neváže. Mělo by se táhnout po zemi, proto je jeho spodní lem zatížený vycpáním. Učikake nevěsty může být buď úplně bílé, nebo naopak velmi barevné - častá základní barva je červená.
Susohiki / Hikizuri

Susohiki nejčastěji nosí gejši nebo tanečnice při vystoupeních tradičního japonského tance. Oproti normálnímu kimonu je poměrně dlouhé, protože by se mělo vléct po podlaze. Susohiki doslova znamená "vléct spodní lem". Běžné kimono pro ženu je dlouhé přibližně 1,5-1,6 m, susohiki může měřit až 2 m. Gejši a maiko proto nosí při chůzi venku sukni přizvednutou, čímž také mohou ukázat své krásné "spodničky" nagadžuban.

Druhy kimon-Komon,Edo Komon

24. srpna 2008 v 17:54 | jj |  Japonsko

Komon

"jemný vzor". Jsou to kimona s jemným pravidelným vzorem na celém rouchu. Tento styl kimona je neformální, kombinuje se nejčastěji s neformálním obi neboli nagoja obi. Používá se na běžné "vycházkové" nošení a mohou ho nosit svobodné i vdané ženy.
Edo Komon

je typ kimona komon charakteristický drobnými tečkami v hustém vzoru, který tvoří větší obrazce. Technika barvení Edo komon pochází od samurajů z období Edo. Kimono s tímto vzorem je na stejné úrovni jako iromudži a pokud má kamon, může být nošeno jako oblečení na návštěvy (ekvivalent cukesage nebo hómongi)

Druhy kimon-Irotomesode,Huomongi,Tsukesage,Iromuji

24. srpna 2008 v 17:49 | jj |  Japonsko
Irotomesode

jednobarevné kimono se vzorem pouze pod úrovní pasu. Irotomesode je o něco méně formální než kurotomesode. Nosí je vdané ženy, často blízké příbuzné nevěsty a ženicha na svatbě. Irotomesode může mít tři až pět kamon.
Huomongi

doslovně znamená oblečení na návštěvy. Je charakteristické vzorem který přechází přes ramena, lemy a rukávy. Hómongi má o něco vyšší postavení než jeho blízký příbuzný Cukesage. Hómongi mohou nosit svobodné i vdané ženy, často je nosí přítelkyně nevěsty s ženicha na svatbě, nebo na recepcích. Může být nošeno i při formálních večírcích.

Tsukesage

má jednodušší vzor který pokrývá menší plochu - většinou pod úrovní pasu - než formálnější Hómongi. Mohou je nosit i vdané ženy.
Iromuji

jednobarevné kimono, které mohou nosit svobodné i vdané ženy. Nejčastěji se nosí při čajových obřadech. Barvené hedvábí může mít vzor (rinzu, podobné žakardu), ale nemá žádné barevně odlišné vzorování.

Druhy kimon-Furisode

24. srpna 2008 v 17:39 | jj |  Japonsko
Furisode

furisode doslova znamená vlající rukávy - rukávy furisode jsou obvykle dlouhé 100 - 106 cm. Furisode je nejformálnější kimono pro svobodné ženy, s barevným vzorem po celém povrchu roucha. Obvykle se nosí při svátku dospělosti (seidžin šiki), promoci, nebo je nosí svobodné příbuzné nevěst

Druhy kimon-Kurotomesode

24. srpna 2008 v 17:38 | jj |  Japonsko
Volba odpovídajícího typu kimona vyžaduje znalosti o symbolice oděvu, která odráží věk ženy, její úroveň a stupeň formálnosti dané příležitosti.

Kurotomesode

černé kimono se vzorem pouze pod úrovní pasu. Kurotomesode je nejformálnější kimono pro vdané ženy. Často je nosí matky nevěsty a ženicha na svatbách. Kurotomesode mají většinou pět rodových znaků kamon vytištěných na rukávech, hrudi a zádech kimona.

části kimona

24. srpna 2008 v 17:36 | jjjj |  Japonsko
* Doura - vrchní podšívka
* Eri - límec
* Fuki - krycí lem
* Furi - rukáv pod otvorem rukávu
* Maemigoro - hlavní přední díl
* Mijacukuči - otvor pod rukávem
* Okumi - přední vnitřní díl
* Sode - rukáv
* Sodeguči - otvor rukávu u zápěstí
* Sodecuke - otvor rukávu u těla
* Susomawaši - spodní podšívka
* Tamoto - spuštěná část rukávu
* Tomoeri - vnější límec
* Uraeri - vnitřní límec
* Uširomigoro - hlavní zadní díl

Japonsko-země protikladů

24. srpna 2008 v 17:34 | jj |  Japonsko
Projedete-li všechny stanice metra, uvidíte Japonsko v kostce. Vedle sebe stojí mladé Japonky v drahém kostýmku, školačky ve stejnokroji, obchodníci v obleku i punkeři se zelenou hlavou.
Všichni bez rozdílu pak sedí ukázněně vedle sebe, nezvedají oči a věnují se nejnovějšímu modelu telefonu nebo iPodu.

O stereotypy není nouze, ale vedle toho vás místní neustále překvapují! Japonců je mnoho. Aby vedle sebe mohli pohodlně žít, jsou už od mala vedeni k upřednostňování většiny. Nestrkají se. Nepředbíhají. Neustále se uklání a omlouvají - a platí to i pro rebelující mládež. Přednost na schodech vám dá i týpek, kterému byste se jinde raději obloukem vyhli.

Tradice a kolektivní hodnoty uznává také místní mafie Jakuza. Při ničivých zemětřeseních a dalších tragédiích její členové téměř vždy pomáhají zachraňovat raněné. Nejbizarnější částí celého Japonska je tokijská čtvrť Haradžuku. Na mostě u vchodu do parku Jojogi se schází mládež nastrojená v neuvěřitelných modelech. Den v práci nebo ve škole tráví většinou v uniformě a pod přísným vedením. Zato víkendy jsou jejich!

Vynahrazují si hodiny šedé uniformity - barví si nehty i vlasy, zdobí se, oblékají barevné šaty a vytváří extravagantní účesy. Není divu, že právě tady najdete bizarní muzeum rockenrollu a také jeden z největších orientálních bazarů. Okolní ulice jsou plné butiků světoznámých značek, i začínajících návrhářů. Co se týká oblečení, koupíte tady cokoli. Čím šílenější, tím větší úspěch u místní mládeže.

Ta s divokou image stráví celý víkend. V neděli večer se ale davy mladých odstrojí, odlíčí a směřují zpět do stejných šedých bytů na okraji velkoměsta. Královstvím elektrotechniky je čtvrť Akihabara. Velmi levně tu koupíte všechny modely telefonů, počítačů i foťáků, leckdy i těch, které jinde seženete až za rok. Žije tu trh s animovanými filmy a komiksy (často pornografickými), který pomáhá udržet levné ceny ostatní elektroniky.

Čtvrtí zlaté mládeže je čtvrť Šibuja - směs módních butiků, kaváren, prodejen s hudbou, hodinových hotelů a nočních klubů. Ulice jsou přeplněné mládeží, která rozhazuje peníze na všechny strany. Každá světově proslulá značka tady má své zastoupení. Ne vždy ale vypadají prodejny draze a luxusně. Například originál kabelky od Vuittona tu seženete v obchůdku, vystavený vedle hodinek za tři stovky. Ulice lemují oblíbené karaoke bary. Po pár panácích whisky v nich mladí Japonci zoufale falešně kvílí My Way Franka Sinatry.

Některé kluby jsou sice otevřené až do rána, noční život ovšem v centru končí o půlnoci, kdy jede poslední metro. Pro ženy je v tu dobu vyčleněný speciální noční vagon. Jako po celé zemi, i tady najdete spousty heren pačinko (nejoblíbenější zábava Japonců)! Obrovské haly plné dlouhých řad automatů cizince ohromí. Místní jsou schopní strávit bojem o ocelové kuličky několik hodin v kuse. Podle některých teorií je pačinko novodobý způsob buddhistické meditace. A Japonci během hry opravdu působí jako mimo realitu.

Zákon zakazuje hrát o peníze, vyhrané kuličky proto slouží jako platidlo ve speciálním obchodě. Pačinko může vyzkoušet každý. O úspory ale můžete v Tokiu přijít příjemnějším způsobem! Hodinové hotely jsou vecpané ve vedlejších uličkách. Volný a čistý pokoj se pozná podle rozsvíceného displeje. Pak už jen stačí vhodit peníze do automatu a dveře jsou otevřené. Hotely mají sloužit především obchodníkům na služebních cestách. Diskrétní vchod ale zaručuje spíše klientelu sexuchtivé mládeže.

Vlastní byt totiž mají v Japonsku jen opravdoví boháči. Mladí muži bydlí většinou ve firemních ubytovnách, dívky zase u rodičů. Podle průzkumů se dvacet procet mladých tokijských žen vůbec nechce vdávat! Ani pětatřicetiletá Keiko se do vdávání nehrne, začíná ovšem toužit po dítěti. "Být svobodná matka? V žádném případě, moji přátelé a rodina by to nepřijali," říká. Za ideální považuje provdat se za cizince. Její o deset let mladší kamarádka Katako ale oponuje: "Já bych si cizince nikdy nevzala. Chci snídat rýži, ne chleba s máslem nebo sendvič!"

Vdané ženy v Japonsku většinou nepracují, a to dokonce i když nemají děti. Věnují se domácnosti. Rozhodně ale nepatří mezi ušlápnuté asijské ženušky. Drží domácí kasu, svým mužům přidělují kapesné a rozhodují, za co a kolik se utratí. Cestují, studují jazyky, ve veřejných kurzech se učí oblékat kimono nebo vázat květiny. Mají svůj svět a spoustu koníčků, v komunikaci s jejich muži je ale nahrazují profesionálky. Umění oblíbených gejš totiž nespočívá jen v tanci a zpěvu, ale hlavně v konverzaci. A to je přesně to, co mladé Japonky neumí!

V přítomnosti opačného pohlaví rázem znejistí. S muži neumí mluvit o nic lépe než jejich babičky, vychované v přísně ženské společnosti. A tak si muži hledají společnice jinde. Úkolem luxusních a drahých hostesek v nočních klubech je nalévat pití, bavit hosty, hihňat se každému vtipu a zpívat karaoke. Japonci si proto mezi hosteskami častokrát najdou "second wife" - polooficiální milenku. Ty ale oficiální ženy nesou s nelibostí (na rozdíl od známosti s gejšou). Gejša je považována za uznávanou umělkyni.

Vztah s ní je pro každého Japonce velmi prestižní. Opravdová gejša se stala symbolem. Normální smrtelník se s touto ikonou japonské kultury potká maximálně jednou do roka na slavnostech v Kjótu, kdy gejši veřejně představují své tradiční umění. Blanka, třicetiletá Češka, se před pěti lety provdala do Japonska. Jaké byly její první dojmy? Velmi milá tchyně a miniaturní byt! První tři roky žili ve společné domácnosti s rodiči manžela. "Tchána jsem moc nepotkávala, trávil celé dny v práci, ale tchyně byla moc příjemná.

Možná proto, že jsme si moc nerozuměly, neuměla jsem japonsky a ona anglicky." Šok byla japonská domácnost. Na velikost byla Blanka připravená, nic zvláštního od přelidněné země ani nečekala. Zarazil ji ale obrovský chaos. Japonské hospodyňky jsou čistotné, na pořádek ale mají odlišný pohled. Do malého bytu musí vtěsnat spoustu věcí, a tak jim nevadí, když jsou nahromaděné jedna přes druhou. Některé spotřebiče, třeba pračka, stává běžně na balkoně nebo na dvorku.

Místo koupelen jsou v japonských bytech jen velké umělohmotné sprchovací boxy s miniaturní vanou. Naopak běžnou věcí je vyhřívané toaletní prkýnko na záchodě. Japonci mají o svém národu velmi vysoké mínění. Knihy, které popisují výlučné složení japonského mozku, jdou skvěle na odbyt. Když člověk vidí znakové písmo a k tomu všechny složité rituály, náboženské i společenské, začíná uvažovat, jestli na téhle teorii není něco pravdy!

Na druhou stranu jsou ale Japonci velmi přívětiví k cizincům. Nečekají, že budou mít základní znalosti o jejich kultuře, a ke všem chybám a prohřeškům jsou maximálně tolerantní. Přesto dám k dobru několik rad, abyste při návštěvě Japonska nešlápli vedle: Nikdy nesmrkejte na veřejnosti! Naopak při jídle můžete hlasitě srkat, co hrdlo ráčí. Ve vlaku, zvlášť v blízkosti sedadel pro těhotné ženy, se nesmí telefonovat.

Důležité je, se vyzouvat při vstupu do chrámů, lázní, některých restaurací i do zkušebních kabinek. Hůlky se nikdy nezapichují do rýže, ledaže byste chtěli jídlo naservírovat mrtvému. A konečně, když k někomu přijdete domů, musíte přinést dárek! Rozdávání dárků je důležitá součást kultury a má vlastní složitá pravidla. Stejně jako všemožné svátky a oslavy. Těch je v každém měsíci hned několik a Japonci si je opravdu užívají.

Vytahují rodinná kimona, zásoby saké a nacvičují tradiční tance. Mezi nejzvláštnější oslavy patří vyhánění zlých sil rozhazováním fazolí nebo truchlení nad vysloužilými jehlami (v chrámech se zlomené jehly a špendlíky zapichují do tofu nebo do ředkví). Evropana možná překvapí, když vidí znuděného teenagera v roztrhaném triku, s řetězy za pasem a punkovým účesem, jak si při slavnostech obléká kimono. Ale přesně to je Japonsko! Země kontrastů, neustálých změn a boje mezi tradicí a moderním životem.